Poslední hodiny lidského života. Žena přichází domů – tak představení začíná. A její sebevraždou končí. Nebo je to naopak? Je možné poslední hodiny převyprávět v opačném pořadí a přivést ji zpět k životu?
Tvůrčí tým
Režie: Ersan Mondtag
Hrají: Doris Bokongo Nkumu, Nathalie Bokongo Nkumu
Antigona, Ofélie, Hedda Gablerová... Ženy, které v dějinách divadla spáchaly sebevraždu, byly vždycky trpící rebelky. Krásu tohoto postoje nejlépe vyjadřují jejich mrtvá těla. Publikum od začátku ví, že hrdinka na konci zemře, ale stejně se jde na hru znovu a znovu podívat. Ohromeně sledujeme přicházející smrt, vědomi si pocitu její nevyhnutelnosti. Není před ní úniku. Jsme svědky téže scény znovu a znovu – a tím zažíváme různé stránky politického a existenciálního sebeobětování a bezmoci. Je z toho cesta ven? Dokážeme se vymanit z fatálních následků za sebou jdoucích událostí?
De Living zachycuje okamžiky před tím, než žena spáchá sebevraždu. Vidíme její poslední gesta, pokus zachovat normalitu, nejdřív odhodlání, pak zaváhání, touhu žít, kterou je třeba umlčet, a následně náhlou paniku tváří tvář nekontrolovatelné smrti. Na rozdíl od klasických her publikum neví, co ženu dohnalo k sebevraždě – o její minulosti se může jenom dohadovat. Dá se předpokládat, že to byla nešťastná láska. Nebo nezvládá společenský tlak? Anebo poslední chvíle jejího života spíš vypovídá o tragické zkušenosti lidstva v dystopické, přitom ale blízké budoucnosti?
Její smrt může být výrazem všeobecné únavy, „masové nemoci“, jak to pojmenoval na začátku tisíciletí francouzský sociolog Alain Ehrenberg. Jenže co když její sklíčenost leží mnohem dál v minulosti – v dějinách, které jsou stejně bolestné jako zamlčované. Jak píše kamerunský politolog Achille Mbembe: na počátku stál mezinárodní obchod s otroky, kdy se lidé chovali k jiným lidem jako ke zboží, kdy stavěli bariéry, aby se nemuseli dělit o své bohatství. Brzo nebude většina lidí k užitku ani jako otroci.
V předsmrtném okamžiku zápasíme se strachem z něčeho vnějšího, ale zároveň víme, že všechno, co děláme, nás připravuje na kolektivní sebevraždu, kterou přinese klimatický kolaps. Jakmile pochopíme, že divadlo pojednává o dnešku, je opakované zhlédnutí téže scény mnohem komplikovanější. Co když všechny hrozivé diagnózy naší doby jsou založeny na podvodech několika proroků, kteří v médiích šíří oblíbenou apokalyptickou náladu?
Jenže i kdybychom dokázali obrátit čas, nejspíš bychom pořád nevěděli, co udělat jinak. Anebo přece jen existovla chvíle, kdy jsme mohli sebevraždě zamezit? Jak znovu sebrat sílu a překonat pocity bezmoci a paralýzy, které čím dál tím silněji ovládají naši společnost?
