V době třicátého výročí sametové revoluce bude KD Šeříková hostit na svém pódiu ty nejpovolanější: The Plastic People of the Universe. Legendární „Plastici“ jsou symbolem kapely, která měla největší problémy s komunistickým režimem a která se stala symbolem českého undergroundu i odporu proti tehdejšímu zřízení. Přijďte se přesvědčit do KD Šeříková, a zároveň si připomenout čas, kdy jsme ucítili naději, že se smutná stránka jejich příběhu nebude již opakovat.
Kapela si ve svých začátcích vybrala název podle písně Franka Zappy Plastic People. Hudbu skládal obvykle Milan „Mejla“ Hlavsa, jedna z nejvýraznějších osobností za celou dobu existence skupiny, jako texty použili vlastní básně či básně autorů jako William Blake. Vystoupení mělo i vizuální stránku – kostýmy, kulisy, ohně. Jako manager a umělecký vedoucí skupiny působil Ivan Martin „Magor“ Jirous, další výrazná postava české undergroundové kultury.
Za doby normalizace v 70. letech se Plastic People odmítli podřídit požadavkům režimu na „nezávadný“ repertoár, změnu názvu a úpravu vzhledu (zkrácení vlasů). Tím časem ztratili možnost profesionálně vystupovat, a tak hrávali pouze po soukromých akcích. Na těch stejně zasahovala tehdejší Veřejná bezpečnost, roku 1976 byli členové dokonce zatčeni pro udajné výtržnictví a někteří si odnesli od soudu nepodmíněné tresty. Po celé zemi se vzedmula vlna protestů, neboť u nás nemělo obdoby, aby byl někdo uvězněn kvůli tomu, jakou dělal hudbu. Z těchto protestů následně vznikla iniciativa Charta 77 požadující dodržování lidských práv.
Režim nakonec aspoň na čas dosáhl svého – po vyvlastnění budov, kde Plastic People hrávali, a po nucené emigraci saxofonisty Vratislava Brabence přestala kapela na čas vystupovat úplně. Umlčet se je ale nepodařilo – pokračovali alespoň v tvoření studiového materiálu. Bývají velmi silně vnímáni jako „politická“ kapela, není to však zcela přesné – provokovat komunistický režim neměli původně přímo v úmyslu, nevyhnuli se tomu však, neboť „bolševika ignorovali“ a projevovali se svobodně, tvořili svobodně.
Historie legendární pražské rockové kapely Garage sahá až do roku 1979, kdy byla založena basákem Ivo Pospíšilem přímo v jedné garáži na pražském předměstí v Klukovicích. V průběhu 80. let Garage (tehdy pod názvem Garáž) patřila k nové generaci mladých nezávislých kapel inspirovaných punkem, postpunkem, pub rockem a novou vlnou.
Za komunistického režimu v průběhu 80. let bylo kapele zřídka dovoleno hrát oficiálně, pravidelně se tak dělo pouze v pražském klubu Na Chmelnici a v brněnském klubu Musilka.
Hudba Garage je založena na osobnosti charismatického zpěváka Tonyho Ducháčka, který je také autorem většiny textů založených na unikátním periferním slangu se spoustou poetické imaginace.
Po revoluci 1989 zažila Garage vchol své kariéry. Kapela rozsáhle vystupovala a cestovala po Čechách a západní Evropě. Hrála na hlavních festivalech ve Francii, Švýcarsku, Rakousku a v Belgii. V červnu 1991 Garage koncertovala v newyorském Central Parku v průběhu festivalu Summer stage. S písní Berlin vyhrála v hitparádě Radia France International cenu za nejlepší zahraniční píseň (1993) a následně byla pozvána na festival do Cannes a byla prezentována MTV Europe. V témže roce také předskakovala na koncertě Iggyho Popa v Praze.
Během 18 let po revoluci Garage vydala řádku alb. První na vinylu, další již na CD.
Košík – 
